Vlk obecný

Vlk je psovitá šelma,

60 - 80 cm vysoká,

hmotnost od 20 do 80 kg.

Podobá se německému ovčáku (s ním byl také křížen, čímž vzniklo plemeno známé jako československý vlčák). V porovnání s německým ovčákem má vlk širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší trojúhelníkovité uši.

Dlouze ochlupený ocas nosí vždy svěšený šikmo nebo kolmo k zemi. Starší samci mají mohutnou šíji s hustým ochlupením. Zbarvení závisí na věku, sezóně a geografickém původu. Převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Jako trofej je myslivci více ceněn šedavý a hustý zimní kožich.

Vlci se dnes drží zejména v rozsáhlých lesích vysokých hor a vrchovin, jsou však schopni žít v nejrozmanitějších typech stanovišť a dokáží se adaptovat na extrémní podmínky. Ze smyslů mají nejvyvinutější čich a sluch.

Většinu roku stráví obvykle v tří- až sedmičlenných smečkách, které mají pevný společenský řád. Vůdčí roli hraje tzv. alfa-pár - vlk a vlčice - kteří určují taktiku lovu, rozhodují o dělbě kořisti a jako jediní ve smečce mají právo pářit se. Toto právo si alfa-vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic.

Ostatní členové vypomáhají při lovu a péči o jejich mláďata. Někteří jedinci se osamostatňují nebo bývají ze smečky vyloučeni. Loví pak sami většinou na hranicích teritorií smeček (tzv. vlci samotáři).

Jako sociální tvor si vlk vyvinul rozmanité způsoby komunikace. Štěkání, vytí, kňučení a další formy hlasové komunikace doplňují bohatou mimikou, různými druhy výhružných a podřízených postojů a pachovými signály. Podobně jako psi si vlci značkují trasy a hranice teritoria, které mívá v Evropě většinou 100 - 500 km². Vlčí smečky se rozpadají pouze v období rozmnožování a výchovy mláďat.

Páření probíhá v lednu až březnu. Po devíti týdnech březosti vrhá samice obvykle 4 - 8 mláďat v podzemním brlohu, přirozené dutině ve skalách, jeskyních či pod vývraty stromů. Mláďata časem přecházejí z mléčné výživy na masitou stravu, částečně natrávenou v žaludku otce. V srpnu se začínají učit lovit. Rodiče jim názorně vysvětlují taktiku lovu. Spočívá v dokonale organizovaném testování, nadhánění a štvaní kořisti. Svaly, uzpůsobené pro dlouhodobé zatížení, umožňují vlkům štvát kořist stálou rychlostí i několik hodin. Při běhu dosahují rychlosti 55 - 60 km/h. Poté kořist zakousnou.

V našich zeměpisných šířkách vlci loví zejména jelení zvěř a divoká prasata, přičemž se orientují zejména na slabší a handicapované kusy. Nepohrdnou ani drobnými zvířaty a mršinami. Procentuální složení jejich potravy se řídí momentální potravní nabídkou.

Vlk se vyskytoval v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma tundry až po suché polopouště. V závislosti na podnebí se tak vyvinulo několik poddruhů vlka, které se od sebe výrazně liší zbarvením a hmotností (čím dál na sever, tím mohutnější vlci bývají). Byl však člověkem vytlačen do nepřístupných horských oblastí. Dnes je celosvětově kriticky ohrožen. Teritorium jeho souvislého rozšíření v Evropě tvoří pás táhnoucí se od severní Skandinávie přes Finsko, Rusko a Karpaty až na Balkán. Kromě toho se vlci vyskytují v jižní Skandinávii (norsko-švédská hranice), na Pyrenejském poloostrově, Apeninském poloostrově a v Alpách (Itálie, Francie, Švýcarsko). Ve střední Evropě obývá severovýchodní část Polska, další významné teritorium má v Západních Karpatech - na severu Slovenska a jihu Polska. Toto teritorium vlci v posledních letech rozšiřují směrem na západ a dostávají se tak až do Beskyd. Celkově se počty vlků odhadují na 450 v Polsku a kolem 130 na Slovensku.

Na našem území byly známky přítomnosti vlků objeveny v roce 1994, téměř po sto letech od jejich vyhubení. Vždy však došlo k jejich nelegálnímu odstřelu, takže velikost jejich populace patrně nikdy nepřesáhla desítku. Pokud by se vlkům podařilo trvale usídlit v Beskydech, dá se předpokládat, že by se mohli dostat i do Jeseníků a dalších našich pohoří.