Stránečky o všem, pro všechny

VRAŽDIL YETTI JAKO ČERNÁ RUKA?

Čas od času se v tisku objeví zajímavá zpráva o tom, že se kdesi vyskytl tvor napůl podobný člověku a napůl podobný jeho opičím předkům. Hovoří se o sněžném muži, yettim, mongolském almasovi, či velké noze (big foot). Svědkové nejrůznějšího stupně důvěryhodnosti se s ním setkali v nejrůzněších končinách světa. Snad jen ve střední Evropě se sněžný člověk vyhýbá. I když...
,,Zcela nečekaně se vynořuje z temného příšeří džungle anebo se spouští z osiřelých skalních masivů, aby uchvátil potravu a vzápětí opět tajemně zmizel. Jeho přes dva metry vysoké silné tělo je pokryté dlouhými hnědými nebo černými chlupy. Nad širokými rameny přikrčuje malou vejčitou hlavu s nízkým, šikmým čelem. Zachmuřené vévodí rozměrné, vpřed vysunuté čelisti se silnými zuby. Nos má široký, zploštělý. Chodí nahrbeným, houpavým krokem, ale běhat dovede velmi rychle. Většinou je plachý. Cítí-li nebezpečí, varuje okolí děsivým řevem. I když podle místa výskytu bývá nazýván rozličnými jmény, všeobecně je znám pod jménem yetti. Jeho domovem nejsou jen Himaláje a nevlídné končiny dalekého severu, jak se všeobecně soudí. Stejně často je výskyt záhadného divokého muže hlášen i z jiných, především tropických koutů světa."
Těmito slovy uvádí Arnošt Vašíček stať věnovanou divým mužům v knize Planeta záhad -- tajemná minulost. Arnošt Vašíček nacestoval tisíce kilometrů, aby se pokusil objasnit záhady našeho světa. Není však jediným Čechem, kterého vzrušuje záhada toho stvoření. Za všechny zmiňme třeba Ivana Mackerleho či Jaroslava Mareše.
Všichni odborníci se shodují v jednom -- svědci viděli mohutné chlupaté stvoření, stvoření, které se vyskytuje i v mnoha historických zprávách a legendách. Na to co však viděli se názory různí. Přežívající vývojová větev lidského rodu, neandrtálci, reliktní prehistorická opice (např. Giganthopiték), zdegenerovaní potomci dávno ztracené civilizace, mimozemšťané, návštěvníci z paralelního světa, vědě dosud neznámý lidoop? Tyto otázky budou rázem zodpovězeny, až se podaří chytit (nebo zastřelit, jak psal J. Mareš ve FF) jediný exemplář tohoto tvora.
Právě Jaroslav Mareš je autorem monografie Yetti. V této knize uvádí velmi napínavý příběh o skupině dřevorubců, kteří se v severní Americe setkali s několika horskými ďábly. Právě tahle příhoda mě přivedla blíže k yettimu. Podařilo se mi totiž objevit historku velice podobnou té z Marešovi knihy. Jen s tím rozdílem, tahle se neodehrála v severní Americe ani v jiném exotickém místě ale na české Šumavě. Raději však pěkně popořádku.
Horští ďáblové
Ve zmíněné knize Jaroslava Mareše je uveden příběh, který se odehrál v červenci 1924 v oblasti sopky Svatá Helena v americkém státě Washington. Hlavními aktéry příběhu byli zlatokopové Marion Smith, jeho syn Roy Smith, jeho zeď Fred Beck, Gabe Lefever a John Paterson. Všichni zmínění znali místní historky o horských ďáblech, stvořeních podobných opicím, která se měla v okolí Svaté Heleny potulovat. Tyhle příběhy však pokládaly za historky hodící se tak k táborovým ohňům, jejich hlavním zájmem bylo přeci zlato. Už v roce 1922 objevili na břehu říčky Muddy na obrovské stopy připomínající lidské. Pokládali je za stopy nějakých obrovských indiánů. Svoje přesvědčení museli poopravit, když jim jeden ohromný, chlupatý a indiánům nepodobný tvor ukradl ulovené ryby. K takovým příhodám zde muselo docházet asi velmi často protože místo, kde se příhoda odehrála, se jmunuje Ape Canyon (Kaňon lidoopů).
O dva roky později se zlatokopové setkali s horskými ďábly tváří v tvář. U malého pramene, který vyvěral poblíž jejich srubu spatřili obrovského tvora vysokého asi 2,4 metru. Marion Smith si myslel, že je tvor chce napadnout a tak po něm několikrát vypálil z pušky. Přestože se zdálo, že byl tvor zasažen, utekl.
Vyděšení zlatokopové se do srubu vrátili bez vody. Příhoda však měla ještě noční dohru:
,,Sotva se setmělo, dočkali se nečekané návštěvy. Několik ,horských ďáblů" oblehlo jejich srub a dobývalo se dovnitř. Napřed slyšeli zlatokopové silné rány a podivné hvízdání. Pak zaútočili nájezdníci velkými kameny. Házeli je obrovskou silou na stěny i střechu. Srub naštěstí pevně stavěn, ze silných borovicových kmenů, a střecha byla zesílena tak, aby unesla i velký náklad sněhu. Jeden z útočníků však vyrazil těsnění z menších kamínků mezi kládami a zasáhl jím nepřipraveného Smithe do prsou. Do srubu se vsunula obrovitá chlupatá ruka, zašmátrala kolem a uchopila velkou sekeru, kterou chtěla za topůrko vytáhnout ven. Když se již začala sekera ztrácet štěrbinou mezi kládami, pootočil Smith v poslední chvíli její ostří do pravého úhlu, takže se sekera nedala mezerou protáhnout. Pak uchopil pušku a vypálil podél topůrka. Teprve pak ji lidoop pustil. Dodnes nikdo neví, zda ji uchopil záměrně, protože znal způsob jejího použití, nebo šlo o náhodu.
Kolem srubu se rozpoutalo pravé peklo. Déšť kamenů sílil a mnoho z nich prolétlo dovnitř těsněním mezi kládami, které byly poměrně daleko od sebe. Jeden z velkých kamenů vržených dírou ve střeše zasáhl Becka do hlavy tak prudce, že zůstal dvě hodiny v bezvědomí. Z klád létali třísky, děr v těsnění i ve střeše přibývalo a zdálo se, že každou chvíli se lidoopům podaří vniknout dovnitř. Nejnebezpečnější bylo bombardování kameny dírami ve střeše. před nimiž museli vyděšení zlatokopové neustále uskakovat."
I když útoky horských ďáblů trvaly celou noc, srub nakonec odolal a naši zlatokopové hrůznou noc přežili. Ráno, když ďáblové odešli, nalezli před srubem změť stop podobných lidským velkých 43 až 48 centimetrů.
Horský ďábel na Šumavě?
Protentokrát dopadlo setkání s horskými ďábly šťastně. Obrovité tvory zjevně vyprovokoval výstřel, snad i zranění jejich druha. Je ale možné, aby se podobný příběh odehrál i v Čechách?
Historka, kterou chci uvést, se stala v přibližně stejném časovém období jako ta od Svaté Heleny, někdy po první světové válce. Jejími hrdiny nejsou zlatokopové, ale dřevorubci, kteří poráželi stromy v oblasti Vysoké Mytě na Šumavě.
Aby toho co nejvíce stihli, tak se nevraceli na noc domů, ale přespávali v lesní boudě, kterou si postavili. Jednoho dne, když skončili práci, povečeřeli a ulehli ke spánku. Probudil je hluk, jak kdosi běhal kolem boudy a volal: ,,Jen kdyby nebyli tři, jen kdyby nebyli tři." Vyděšení dřevorubci náhle ve dveřích boudy uviděli ruce, celé černé (porostlé černými chlupy?). Ruce tápaly a hledaly. Jeden z dřevorubců popadl sekeru a do ruky udeřil. Z venčí se ozval křik, ruce se natahovaly dál a dál, byly delší a delší, sunuly se do boudy. Tři muži se krčili v koutě a obávali se nejhoršího. Najednou ruce zčistajasna zmizely. Tu noc už neusnuli, zapálili svíčku a ven se odvážili vyjít až ráno. Kolem boudy byla udupaná tráva.
Jelikož jim docházely zásoby, rozhodli že se vydají pro další potraviny. V boudě zůstal jen ten, který do černé ruky ťal sekyrou. Když druhý den přišli jeho druhové i s novými zásobami zpátky do boudy. Našli nešťastníka mrtvého. Obličej měl modrý a na krku byly patrné černé prsty, černé ruce.
Víc údajů nemáme. V každém případě je to historka velmi podobná té ze severní Ameriky. Oprostíme-li se od prvků, které mohla postupem času dodat lidová tvořivost (mluvení ,,přízraku", prodlužující se černé ruce), máme možná co dělat s tvorem podobným severoamerickému lidoopovi. Nemůžeme se divit, že dřevorubcům, kteří v životě jistě neviděli ani gorilu,že jim připadali černé ruce jako ruce přízraku. Proti zjevení mluví i zdupaná tráva kolem boudy. Škoda, že si někdo nepovšiml, zda se v okolí nevyskytují podivné stopy. Zajímavá je i relativní časová shoda, v níž se oba příběhy odehrály.
Proti výskytu neznámého lidoopa však mluví to, že se podobných svědectví ze Šumavy nevyskytuje víc. Alespoň o nich nevím. (Pokud vy ano, budu vděčný za každou informaci.)
Řešením by mohla být poslední dobou celkem oblíbená hypotéza, která hovoří o podivných tvorech pohybujících se mezi na hranici naší a cizích realit, kteří čas od času vstupují do našeho prostoru. To by možná výskyt ,,vraždícího lidoopa" na Šumavě vysvětlovalo.
Literatura:
Jaroslav Mareš: Yetti, Praha
Arnošt Vašíček: Planeta záhad -- tajemná minulost, Praha 1998
Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné, Praha 1990

Aleš Česal